Ferrari D50 #1 long nose (1956)

Konec Lancie, začátek Ferrari

Smrt Ascariho při testech jiného závodního vozu Ferrari v Monze byla mimo finančních problémů pro Lancii další velkou ránou, že ukončila své závodní aktivity. Vůz D50 byl v té době ještě ne zcela doladěný, v zatáčkách byl nestabilní a přetáčivý, vinu na tom mělo i umístění nádrží v bocích. Vůz ale skrýval velký potenciál. Toho využil Enzo Ferrari a převzal celý závodní tým včetně náhradních dílů, tým konstruktéra Jana i jezdce Eugenia Castellottiho. Po takřka dvouleté pauze od vozu Ferrari 500 F2 tak stáj Ferrari disponovala strojem, který se mohl po odchodu konstruktéra Aurelia Lamprediho dále rozvíjet. Právě Ferrariho zkušenosti bylo to, co vozu D50 pomohlo v dalším vývoji v prvotřídní závodní vůz F1.

Upravený vůz pod označením Lancia Ferrari D50 závodil v roce 1956. V motoru byly použity jiné písty, zvýšil se stupeň komprese, zesílila se kliková skříň a výkon motoru vzrostl na 280 hp při 8000 otáčkách za minutu. Snížila se příď vozu a postranní nádrže splynuly se středem šasi, vlastní nádrže se přesunuly do jedné v zadní části vozu, těsně za sedadlem řidiče. Výfuková potrubí vyúsťují vždy čtyřmi trubkami těsně před pravé a levé zadní kolo. Dva původní chladiče oleje mezi boční nádrží a trupem vozu zmizely a byly nahrazeny chladičem oleje v trubce instalovaným na přední straně chladiče. Olejová nádrž zůstala na samém konci zádi.

U Ferrari nastaly i personální změny, poté, co se Mercedes stáhl z okruhů na konci roku 1955, musel nejlepší pilot Juan Manuel Fangio, který byl do té doby u Mercedesu zaměstnán, hledat novou práci. Ferrari ho pravděpodobně uvítalo s otevřenou náručí. S dalšími známými jezdci, jako byli dva italové Luigi Musso a Eugenio Castellotti a čtvrtý jezdec v týmu, nováček Peter Collins z Anglie Ferrari získal pro Grand Prix sezónu 1956 vysoce profilovaný řidičský tým. Fangio si dojel díky třem výhrám, dvěma děleným druhým místům a jednomu čtvrtému pro svůj čtvrtý mistrovský titul. Dvě výhry si připsal celkově třetí muž šampionátu Peter Collins, Castellotti obsadil šesté místo, Paul Frère díky druhé příčce při svém jediném startu osmé a Luigi Musso, který pomohl Fangiově výhře v Argentině předáním vozu, obsadil celkově jedenácté.

Vůz v tomto provedení se zúčastnil GP Německa v roce 1956. Za volantem týmu Scuderia Ferrari seděl Juan Manuel Fangio (Argentina). Na startu závodu byly v první řadě oba vozy s dlouhým nosem - Fangio a Collins, Castellotti zaujal třetí startovní místo. Vůz Fangia v závodě dojel na 1. místě, následován 5 vozy Maserati, Fangio vyhrál s jasným vedením 45 sekund přes Stirlingem Mossem, který překonal cílovou čarou několik vteřin před dalším vozem Maserati pilota Behry. Během závodu Fangio a Collins opakovaně zlepšili 17letý rychlostní rekord okruhu, Fangio jej zlepšil na rekordní čas 9:41,6 min. Pro Ferrari to bylo 5. vítězství v této sezóně, ostatní vozy této značky v tomto závodě ale nedojely pro poruchy či havárie. Toto vítězství bylo pro Fangia nesmírně cenné, udržel si šanci zvítězit v tomto ročníku závodů F1.

Rok: 1956

Popis modelu: model má odnímatelnou kapotu motoru, otevírací víčka nádrží benzínu, oleje, demontovatelná kola. Otevíratelná je i vzduchová klapka před kokpitem. Model, o kterém mnoho sběratelů dlouhá léta snilo je zde a patrně v tom nejlepším provedení, jaké se mu mohlo dostát. Jde o verzi vozu s prodlouženou přídí. Další informace k modelu včetně obrazové dokumentace budou doplněny.

Dostupnost: Ihned k odeslání. 

Cena u výrobce: vyprodáno